Žít v neveganském světě může být (a mnohdy i bývá) těžké pro dospělého. Jaké to pak musí být pro dospívajícího, nebo dokonce pro dítě? S jakými těžkostmi, překážkami či předsudky se při svém způsobu života může setkávat? A jak se k nim postavit? Jak najít „správnou“ cestou? O Jaké vnitřní či vnější zdroje se opřít? Na to se vám budu snažit odpovědět v tomto článku.
Žít v odlišné životní filozofii než většinová společnost může představovat na první pohled složitou výchozí pozici, může to v extrémním případě člověka snadno stavět do role oběti, mučedníka, kterému nikdo nerozumí, na straně druhé to ale může představovat možnost, jak poznávat sám sebe, a vnitřně tak růst a zrát. Teprve prostřednictvím poznávání sebe totiž můžeme skutečně začít poznávat rozumět druhým lidem a světu.
Když dítě či dospívající vegan vyrůstá v rodině, která sdílí stejné hodnoty, je tedy také veganská, pak může mít v mnoha ohledech dopředu vyhráno. Na obecné rovině vyrůstáme všichni v nějakých rodinách, kde platí různá pravidla, vyznávají se různé hodnoty, a tak se na své cestě životem střetáváme s mnoha odlišnostmi již od nejútlejšího věku. Pokud je rodina funkční a rodiče jsou zdravé osobnosti, pak dítě většinou díky dobrému zázemí a dobré výchově nabylo mnohé sociální dovednosti, které mu pomáhají se s odlišností popasovat bez větší újmy. To neznamená, že cestou nenarazí na nepochopení či odmítání třeba ve větší míře než dítě „méně nápadné“, ale má v sobě zdroje, o které se může opřít – vědomí, že je v pořádku a milováno takové, jaké je; že je v pořádku, že každý jsme jiný; že je v pořádku, že s námi třeba někdo nesouhlasí; že je v pořádku, že mezi lidmi dochází ke konfliktům atd. Umí si samo za sebou stát. Nesnaží se za každou cenu zalíbit druhému třeba tím, že by popřelo vlastní hodnoty či potřeby. Je si vědomo svých potřeb a hodnot a umí je kultivovaně projevovat.
Horší situace však může nastat, pokud se dítě rozhodne jít cestou, která je odlišná od způsobu života jeho rodiny. Zde pochopitelně velmi záleží na tom, jak se k tomu rodina postaví. V nejlepším případě mohou dítě respektovat, fandit mu a podporovat ho, nebo se dokonce k jeho cestě nějakým způsobem připojit (např. omezením živočišných výrobků). Situace, která asi není ideální, ale ani kontraproduktivní či dokonce pro dospívajícího náročná, nastává, pokud rodiče nefandí, ale spíše tak tiše tolerují. Zde je dítě na své cestě poněkud osamocené a případné konflikty s okolím pro něj bude náročnější ustát než pro dítě, které je plně podporováno, nebo dokonce vyrůstá ve veganské rodině.
Vzhledem ke stále nízkému počtu veganství nakloněných lidí se bude patrně nejvíce dětí a dospívajících „rekrutovat“ z rodin, pro které představuje veganství extrémní životní styl, s kterým nesouhlasí z mnoha důvodů (neznalost, předsudky, obava o zdraví dítěte atd.). Možná u této varianty bych se zastavila nejvíce, protože dítě či dospívající v této pozici je skutečně na své životní cestě sám. Cesta hledání vlastní identity je cestou náročnou a těžkou, nejvíce je znatelná v období dospívání a v tomto věku hrají rodiče skutečně velmi důležitou roli. V dospívání si víceméně poprvé pokládáme morální a etické otázky typu „co je spravedlnost“. Pokud dospívající začíná narážet na nepochopení, odmítání nebo dokonce zesměšňování do rodičů, pak je mu hledání vlastní cesty velmi komplikováno. Rodiče mají právo nesouhlasit a toto právo i verbalizovat, ale podstatné je, aby svého dospívajícího syna či dceru v tomto hledání podporovali. Pokud se tak neděje, pak rodiče můžou ztrácet tuto důležitou funkci, a může se to negativně podílet na kvalitě vztahu a mít i vážné konsekvence. Zároveň si umím představit, že samotné veganství v dobře fungující rodině patrně nepřinese tak závažné konflikty mezi dospívajícím a jeho rodiči. Zatímco v případě méně funkční či dokonce dysfunkční rodiny veganství může být zdrojem vážných konfliktů. Ale i zde to patrně může být spíše zástupný problém, který poukazuje na výchovnou neobratnost, nefunkčnost rodiny, nezralost rodičů či v nejextrémnějším případě vážné osobnostní problémy na obou stranách konfliktu (jak na straně rodičů, tak i na straně dítěte či dospívajícího).
Pokud dítě naráží na „jen“ neochotu rodičů ho na této cestě podporovat, pak toto může představovat prostor pro diskuzi a ochotu rodičů naučit se respektovat jinakost svého dítěte. Cestou k pochopení bývá většinou laskavost a trpělivost. Rodiče mohou mít oprávněné obavy o svého potomka třeba z hlediska zdraví, pak je na místě jim poskytnout informace, případně toto řešit návštěvou praktického lékaře, který v lepším případě tuto volbu respektuje a je ochoten dítě či dospívajícího lékařsky sledovat.
Odpověď na otázku, jak může dítě či dospívající dobře žít v neveganském světe, se samozřejmě nemůže obejít bez zohlednění osobnosti dítěte a jeho motivace pro tento styl života. Dítě, které není psychicky a fyzicky zdravé, z klinicko-psychologického hlediska dobře sociálně adaptované, osobnost se nevyvíjí standardním způsobem, zde může být veganský styl života spíše zástupným problémem, proč se dítěti sociálně nedaří, proč naráží v interakci s druhými na nepochopení, odmítání apod.
S tím se může pojit šikana, která je sama o sobě závažným problémem a určitě by neměla být podceňována, protože její dopady na zdraví dítěte či dospívajícího mohou být velmi vážné. V tomto směru považuji za zásadní, aby v situaci, kdy se dítě setkává s šikanou (nikoli „jen“ nepochopením či odmítáním, ale šikanou – šikana je cílené a opakované jednání, jehož záměrem je ublížit, ohrozit nebo zastrašovat jedince, případně skupinu lidí), toto řešilo s rodiči, kteří by situaci měli následně řešit s učiteli či ředitelem. V této oblasti nejsem odborník, ale určitě by se mělo postupovat tak, jako by se šikana týkala jakéhokoli dítěte z jakýchkoli důvodů. Svízelná situace může nastat, pokud se nevhodného chování dopouští sám učitel (tedy veřejného odmítání, zesměšňování). Zde je opět na místě, aby do situace zasáhli rodiče dítěte. Škola by měla pro dítě představovat bezpečné místo, učitel by měl kromě předávání znalostí dítě také vychovávat, rozvíjet, inspirovat. Samozřejmě nežijeme v ideálním světě a všude se setkáme s lidmi, kteří svou práci nedělají tak, jak by bylo správné a žádoucí. Přesto má rodič dítěte plné právo chtít situaci řešit a nenechat svému dítěti ubližovat. Obě strany (rodič i učitel) by měli mít společný zájem, a to je rozvoj a výchova dítěte. Díky tomuto vědomí může být cesta ke spolupráci a vzájemného pochopení přeci jen o něco snazší.
Každý z nás máme tendenci obklopovat se a přátelit se s lidmi, kteří zastávají stejný nebo podobný světonázor. Součástí spokojeného života jsou i kvalitní mezilidské vztahy. Pokud tedy dbám na své duševní zdraví, pak považuji za důležité obklopovat se v tom nejužším kruhu lidmi, kteří sdílí stejné nebo podobné hodnoty. Určitě se na své životní cestě nevyhneme nepochopení a konfrontacím, ale pokud máme pevné a důvěrné vztahy, které nám sytí důležité hodnoty, pak se s tímto nepochopením či konflikty umíme snáze vyrovnat.
A jak přežít jako dítě/dospívající vegan v neveganském světě? Stejně jako fanoušek jazzu mezi rockery, milovník piva mezi vinaři, knihomol mezi netflixzávisláky. Bude to znít jako klišé a otřepaná fráze, ale za zásadní považuji dobrý vztah k sobě a vědomí vlastní hodnoty, což je něco, co umožňuje respektovat druhé, žít s tím, že druzí také hledají nějakou svou cestu. Že jedině vzájemný respekt je něco, co může pomoci měnit svět. Toto je těžké mnohdy pro dospělé, natož pro dítě. Proto se domnívám, že dítě vegan se zkrátka neobejde bez důvěry a podpory svého nejbližšího okolí.
Pokud se dítě či dospívající trápí, že druzí jí maso a živočišné výrobky, pak považuji za důležité snažit se společně s podporou rodičů rozumět a přijímat tuto bolest a smutek, a zároveň se vedle toho snažit rozumět tomu, že po světě chodí různí lidé s různými motivy. Podstatné může pro dítě či dospívajícího být, že bude svou životní filozofii soucitně šířit dál, že se bude jakýmkoli způsobem angažovat v boji za zvířata, že se zkrátka bude stávat sám sebou a bude žít v souladu se svými hodnotami.
Na konci považuji za důležité zdůraznit, že rodiče jsou plně zodpovědní za zdraví svého dítěte. Pokud se pro veganský styl života rozhoduje dospívající, pak je jistě na místě o věci diskutovat, snažit se dospívajícího v jeho volbě podpořit. Pokud pak rodiče svého dospívajícího podpoří, pak zde bývá na místě konzultování zejména stravovacích návyků a sledování zdravotního stavu dospívajícího lékařem (pokud jsou rodiče nevegané, pak pro mě může být z počátku velmi náročné zajistit kvalitní veganskou stravu).
Autorkou textu je PhDr. Mgr. Martina Kocourková
